Směje se paní, kterou jsem míjela trochu nejistě na půjčeném kole od Aničky na cestě do Popovic. Jak se u ní zvoní na zvonek, netuším, já zvonila pusou cililink, cililink, cililink, jako u nás na divadle. Jiný pán mě po chvíli dojel, prý se pěkně nadřu, když jedu po prázdné duši. Objela jsem kolečko svých oblíbených míst, kde kdysi bývalo moře starších prvohor a vracela se s čistou hlavou po silnici domů k překladu a knížce, kterou musím dokončit. Kochala jsem se u toho ladností hopkajících laní a nad hejnem přelétajících vran, když v tom nějaký trol zatroubil a laně se na poli splašily a vběhly mu téměř pod kola. Vypadalo to, že to dopadne explicitně hůř než v tom mém šoa příběhu. Ony ale zatáčku těsně vybraly, chlapík něco málo nadskočil a zařval a laňky si už na protilehlém poli nevzrušeně skákaly dál a vrána si zas k vráně sedla.

Scéna s laněmi (a možná to byly srnky) se za několik minut zopakovala a já usoudila, že nastal čas se prašnými cestami vrátit zpátky do nelehkého příběhu válečného římského ghetta.

Tramvaj života Tey Ranno (podle Eman. Di Porto) vyjde ve Lvím kamenu v příštím roce.

Hezké prázdniny

kl