Tramvaj života (Un tram per la vita, 2023) je italský příběh z války zprostředkovávající svědectví dvanáctiletého chlapce Emanuela, dnes již čtyřiadevadesátiletého Emanuela di Porto, o nacistické razii v  římském ghettu 16. října 1943, kterou sám zažil a při které přišel o maminku. Je také připomínkou jednoho tisíce anonymních Židů, kteří byli v zapečetěných vlacích deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi a kterých se na konci války vrátilo pouhých patnáct. Tramvaj života je příběh o židovském chlapci, který přežil díky mamince a tramvaji, příběh o lásce, zázraku, pomoci a naději, příběh z válečného ghetta a Říma, otevřeného města.

Kniha vznikla se sedmdesátiletým odstupem, a to díky zaujetí italské spisovatelky Tey Ranno se sicilskými kořeny, žijící přes dvacet let v Římě, kterou Emanuelův příběh nadchl v televizním dokumentu natolik, že po něm začala pátrat. Jak sama v doslovu a v rozhovorech o svém impulzu napsat o Emanuelovi di Porto román říká: „Spousta zapečetěných vlaků plných Židů poslaných na smrt a tramvaj, která veze jedno dítě k životu…“ Emanuele se po jejich setkání zbeletrizování svého příběhu nebránil, jen si přál, aby jeho vyprávění a celkové vyznění příběhu nebylo tragické, protože ho považuje za šťastný a krásný. A tak Tea Ranno na základě Emanuelových vzpomínek a dobových dokumentů vytvořila pohnutý příběh v nejtemnějším období fašisticko-nacistického Říma, příběh o dvanáctiletém židovském chlapci a jeho početné židovské rodině žijící v domě v ulici Reginella v ghettu. Emanuelova tramvaj, která ho po tři dny před nacisty skrývá, je Noemovou archou uprostřed apokalypsy, je příkladem lidské solidarity a osobní statečnosti uprostřed válečné bídy a tragédie. Emanuele je po zbytek románu až do osvobození Říma Spojenci průvodcem po válečném ghettu i Římu, kam s kárkou jako podomní prodavač zavítá. Díváme se jeho zkoumavýma dětskýma očima, očima, které odmítají válku a smrt, očima, které nežalují, nejsou schopny nenávisti, očima, které zároveň musí být praktické a musí si hledět na to, jak uživit rodinu. Očima, které chtějí vidět krásu, které sní, čekají u okna na maminku, vyhlížejí první lásku, aby Emanuele přežil a sundal ze sebe mrtvou kočku přítomnosti, zlo a smrt, které ho dusí, a vzal svou dívku na čokoládu, protože láska i čokoláda jsou podle Emanuela lék, který dokáže zázraky, protože život se musí podle Emanuela a jeho maminky umět žít. Racionálním Emanuelovým protějškem je jeho starší kamarád Attilio. Ten ho zasvěcuje do politiky a odboje, chce po Emanuelovi, aby dospěl a nezavíral před realitou oči, a je to on, kdo do románu vnáší širší kontext historie a díky němu římské oběti masakrů dostávají jména a tvář.

Tramvaj života je o touze žít, o jasném ano životu, o chlapci, který nikdy nemohl být dítětem, ale také nikdy nezestárnul, protože se v něm zastavil čas. Je o velkém milujícím srdci, které nezapomíná a které neunavilo přes sedmdesát pět let vyprávět.

Je štěstí, že z jeho příběhu Tea Ranno udělala román. České, a nejen dětské, publikum tak může nahlédnout do italského holokaustu, života v římském válečném ghettu a do válečného Říma, a to prostřednictvím Emanuelova vyprávění a sugestivního, emocionálního filmového plátna, které Tea Ranno umně rozvíjí.

Překlad titulu by měl znít Tramvaj k životu, ale – s ohledem na symboliku, kterou tramvaj s sebou nese, s ohledem na talmudickou tradici Knihy života, kam je Emanuele jako spravedlivý nepochybně zapsán, i na vlaky smrti, z nichž do jednoho jeho maminka nasedne, a také v souznění s úvodní básní obsahující tuto základní dichotomii - jsem pro české vydání zvolila variantu Tramvaj života.

Ať Tramvaj života přiveze do vašeho života kousek optimismu, stejně jako Emanuele di Porto vnesl do života Tee Ranno světlo, které prozářilo její život. I u mě tomu tak je, i když se mi text někdy překládal velmi těžko a musela jsem od něj na čas odcházet. Ráda se dívám na Emanuelovy fotografie, ráda sleduji, jak svůj příběh vypráví dětem, jak se umí radovat a žít. Je to krásný člověk. Knihu doporučuji českým dětem od 10 let, tedy od 4.–5. třídy, kdy se poprvé ve škole setkávají s pojmem koncentračních táborů, ne dřív, a také všem učitelům, rodičům a zájemcům o italskou historii a židovství.

 

Klára Löwensteinová